Fenomén Froněk. Návrhář připravuje bilanční výstavu v Moravské galerii

Architekt, designér a čerstvý profesor Michal Froněk studoval u Bořka Šípka a se spolužákem Janem Němečkem založil studio Olgoj Chorchoj. „Často se na nás obrací lidi, že začali dělat dům s architektem a že jim tam odmítá dělat skříně a kuchyni a zařizovat a co s tím uděláme. Jsme záchranáři,“ říká.

Kde se ve vás bere tohle staromilectví? Historie mě vždycky fascinovala. Jedné slečně jsem dokonce slíbil, že si ji vezmu, když mi dá hodinky Patek Phillippe, co měla po dědovi. Sice mi je dala, ale já věděl, že bude průser, tak jsem je zakopal u babičky na dvorku. Pak jsem je zase musel vykopat.

Mohl jste přece říct, že jste zapomněl, kde jsou. To byly ty kapesní, ty zase tak cenné nejsou.

Několik starých saabů byste si za ně jistě pořídil. Nicméně svatba nebyla a hodinky taky nemáte. Je zvláštní, že po předcích zbudou jen určité drobnosti. Každá generace něco buduje a hromadí a ta další to rozpustí nebo se to rozpadne. Staromilectví se bráním zuby nehty, nicméně obdiv ke starým řemeslům a k rukodělné práci chovám. Vidím, že něco umírá, že něco už není možné udělat.

Přemýšlíte nad tím, co jednou vaše vnučka ukradne vám, aby to dala chlapci ze sousedství výměnou za sňatek? Snad něco najde!

Zobrazit fotogalerii

Když jsem s vámi čítávala na začátku 90. let první rozhovory, v každém z nich jste vysvětloval, co je Olgoj Chorchoj. Dostáváte i dnes nějakou otázku podobně často? Na to už zásadně neodpovídám. Dneska lidi fascinuje, že jsme s Honzou Němečkem takhle dlouho vydrželi pracovat. To je unikátní, i celý náš tým. Zažíváme hezké chvíle, děláme si v ateliéru společné obědy, někdo vaří, máme tam lidi různých národností nebo někdo přivezl něco ze stáží. Užíváme si i obyčejných věcí, jako je táborák nebo zabijačka.

Byla to tehdy intuice, že spolu máte pracovat? Úplná náhoda! Byli jsme každý dost jiný. Honzu jsem poprvé viděl na UMPRUM ještě před rokem 1989. Chtěl jsem dělat design a nebylo na výběr, kam jít. Tehdy tam bylo podivuhodné vedení, třeba se striktně dodržovalo, že studenti musí být v osm ve škole. Přišel jsem za pět osm a Honza tam vpadnul po schodech na kolečkových bruslích asi o čtvrt hodiny později. Vletěl do ateliéru a omlouval se, že jde zase pozdě. Takhle si ho pamatuju.

Rezidence Výhledová - nadstandartní bydlení s výhledem na Prahu.

Další byty k prodeji v Praze na Reality.iDNES

To je skoro filmová scéna. Jo, uměl bych to popsat ještě barvitěji, třeba červená kolečka Cryptonic na jeho bruslích. Honza byl o tři roky nade mnou, ale dostali jsme nabídku jít spolu na prestižní workshop do Vitry. Vedl jej Denis Santachiara, pro mě velmi zajímavý velký experimentátor. A on si nás vybral mezi desítkami studentů z těch nejlepších škol světa. Mohli jsme okamžitě být v Miláně, v prestižním studiu, které dělalo pro Vitru, ale my věřili, že tady to půjde rychle dopředu.

Dodala vám jeho nabídka sebevědomí, abyste začali sami? Rozhodně. Dostali jsme se tak na pomyslnou špičku. Jenže jsme byli naivní, devadesátá léta tady byla strašně mdlá. Dělala se spousta věcí na koleně a do šuplíku, průmyslové podniky o design vůbec nejevily zájem. Hledaly se. Situace se vylepšila v momentě krize, to je očistný proces jako jakákoli tragédie. Firmy, co vydržely, musely hledat, jak se zapojit do světového obchodu a kontaktů. Spoustě z nich se to daří. Vznikly nové věci, buď vstaly z popela, nebo z nové myšlenky, ať je to Lasvit nebo znovuobrozený Ton. V průmyslu je to podobné, jsou tu firmy, které třeba vyrábějí součástky do letadel pro celý svět nebo hitech součástky pro Automotiv.

Vrátím se ještě k vašim studiím. Na UMPRUM jste nastupoval v roce 1988. Co jste si představoval, že budete po absolutoriu dělat, kdyby se mezitím nepřihodila revoluce? Neseděl bych v kanceláři, byl jsem ambiciózní od puberty. UMPRUM měla obrovské možnosti stáží v zahraničí, tudy bych asi vyrazil. Tenkrát se dalo jezdit bezvízově do Berlína, taky jsem toho okamžitě využil. A po roce přišel do školy Bořek Šípek, Martin Rajniš, Jakub Cigler nebo Zdeněk Ziegler, kteří školu ze dne na den překopali.

Vy jste studoval právě u Bořka Šípka. Jak vás ovlivní styl vašeho profesora? Nemůže takhle silná osobnost vychovávat vlastně jen další „Šípky“? Některým se to určitě povedlo, nebo spíš nepovedlo, že ho následovali do puntíku. Podle mě je Bořek fascinující postava českého designu, vysoce inteligentní a vzdělaný člověk a vždycky se snažil, aby jeho věci měly koncept. Doteď to jeho slovo „koncept“ slyším. Třeba Philippe Starck nebo další postmodernisti vrcholného období začátku 90. let začali tvořit jinak, Bořek vytrval u svých tvarů. Ty se pochopitelně po nějaké době přejedly, ale jsem stoprocentně přesvědčen, že jeho doba ještě přijde a stane se vyhledávaný sběrateli. Jistě, byli jsme jím ze začátku ovlivnění, ale dneska se spíš snažíme vyhovět klientovi. Jdeme po podstatě věci, aby odpovídala jeho potřebám ( rozhovor vznikl před 14. únorem, kdy Bořek Šípek zemřel ).

Kolekce lamp Teo pro Brokis navrhlo studio Olgoj Chorchoj. Na snímku je architekt a designér Michal Froněk.

To je vzácné, častěji se stává, že se architekti a designéři v půli práce rozejdou, protože se neshodnou. Vy za sebou podobné spory nemáte? U nás je to spíš naopak, z pětadevadesáti procent nastupujeme jako záchrana. Často se na nás obrací lidi, že začali dělat dům s architektem a že jim tam odmítá dělat skříně a kuchyni a zařizovat a co s tím uděláme. Mnoho zakázek jsme dotáhli do puntíku, když si na tom pět jiných před námi vylámalo zuby. Není to ale jen práce, kterou umíte, jde i o umění jednat s člověkem.

Když si odmyslíte, že jste to vy, kdo opravuje, na které straně tohoto sporu jste? Mají architekti dělat věci, za kterými si stojí, nebo je tu architekt od toho, aby naplnil klientův sen? Bereme to jako službu. Velmi posloucháme, co klient říká. Na druhou stranu jsme tak sebevědomí, že bychom nikdy neudělali nějakou hnusárnu. Když vám něco nejde pod nos, nemusíte tu zakázku vzít, je to vaše rozhodnutí.

Kdy odmítáte? Většinou rychle zjistíme, že chemie mezi námi a klientem nefunguje. Buď je striktně vymezen, něco chce přesně takhle a my mu můžeme říkat, že je to špatně, jindy naše estetika, ale i reálné představy třeba o termínu a rozpočtu nejdou dohromady.

Když stavíte dům, trvá celý proces roky. Je těžké čekat na výsledek? Strašně těžký! Design je pak kompenzace oboru. Třeba foukané skleničky máte připravené čtrnáct dní dopředu. Nepůjdu nepřipravenej do sklárny, vím přesně, co budu dělat. Teoreticky můžu říct, že mám nápad, ráno ho zpracuju, dám na huť, formíř ve vedlejší místnosti formu vyrobí za půl hodiny, v poledne mám skleničku vyfoukanou, odpoledne dodělám brusem, večer ji mám hotovou. To je na skle fascinující, tohle se vám s domem nestane.

Kdyby se radost dala měřit, byla by jiná? Barák bude stát i za sto let. U interiérů je to těžší, ty se obnovují, kancelářské budovy třeba po třech letech, tedy ve světě. Aktuálně pracujeme na interiéru restaurace La Degustation Boheme Bourgeoise, který se zase dělá na relativně delší dobu. A kdysi jsme dělali jako jeden z prvních designů restauraci Dynamo.

Můžete jít někam jen proto, že tam mají dobré pivo, nebo potřebujete i interiér, který vás minimálně neobtěžuje? Přiznávám, že mám problém jít do hnusnýho prostoru. Stejně jako ve filmech sleduju, jaký tam hraje nábytek nebo co tam jede za auto. Mně v nehezkém interiéru ani nechutná, nemůžu tam být. Pokud je to stará pivnice, je ta hnusota naopak až nádherná, inspirativní. Občas si dám pivo U Tygra, kde vždycky někoho potkám, a na chalupě na Vysočině to taky neřeším.

Jak vnímáte rozdíl mezi Prahou, která se snaží, co se interiéru, designu, architektury týče, a venkovem? Něco se tam najít dá...

Opouštějí už katalogové stavby? No... je to strašně těžké. Lidi řeší úplně jiné problémy, mají míň peněz, nedostanou se k nim informace a není pro ně ani podstatné, jestli mají dům natřený šedě a plastová okna. Musí je někdo vzdělávat, a pokud to neudělá obec, dochází k tomu, že vesnice se neustále ničí, hodnotné věci mizí. Některá místa zachraňují spíš turisti nebo naplaveniny z města, které to tam oprašují, podívejte se třeba na Slavonice.

Jak je možné lidi ovlivňovat? Pozitivními příklady. Ukážete jim, jak se to dá taky udělat, a oni to následují. Když budou dělat památkáři osvětové přednášky po vesnicích, k ničemu to spíš nepovede. Zářný příklad je jednodušší cesta.

Olgoj Chorchoj, nápojový soubor Mr. Egg, Moravské sklárny Květná. Ručně foukané sklo získalo řadu prestižních ocenění, včetně Design Plus Award.

Studio Olgoj Chorchoj: kolekce svítidel Fireborn je vyrobená ve spolupráci se sklárnou Brokis a slévárnou Stará Huť.

Kterou chybu potkáváte nejčastější? Vadí mi, když se někdo na vesnici snaží postavit moderní městský dům. Přestože jsem příznivcem moderní architektury, leckdy plochá střecha ve vesnické zástavbě působí bizarně. A ještě víc mi vadí, když lidi mění základní schéma vesnického domku. Je nádherné, když se vstupuje z dlouhé strany dveřmi, a oni pak po proměně vstupují z čela. To jsou základní věci, které by skutečně mohl řídit třeba stavební úřad. Že to pak barví na žlutou, to je samozřejmě hnusný a praští vás to nejvíc do oka, ale to se dá ještě přetřít. Tímhle očistným procesem se ale musí projít a lidi to pak pochopí.

Je to vratné? Není, dá se ale doufat, že tohle zaroste do krajiny.

Můžou takhle zarůst domy v podnikatelském baroku, které jsou kolem Prahy, všechny prázdné, a rozpadnou se až za dlouho? To se musí zbourat bez milosti, přestavět se to nedá. Těžko mluvit, proč to vzniklo, můžeme to házet na stavební úřad, že nebyl dostatečně tvrdý a neměl územní plány a regulaci, ale klienti nebyli vzdělaní. Nebo se podívejte na osvětové pořady v televizi, kde se říká, zrekonstruujeme vám byt za týden a stojí to padesát tisíc. Ve skutečnosti tam jenom nalepí parohy a dají vysoký chlupatý koberec. To život nevylepší, chybí tu osvěta. Třeba Adam Gebrian to dělá z odstupu a snaží se kultivovat, to je správná cesta. Do velkých médií se ale nedostává. Proč lidi ve Skandinávii nebo Nizozemí to přijímají a umí to číst?

Třeba proto, že vyrůstali ve vkusu a míře, nepotřebovali jako my prvotní edukaci. Taky mají své problémy, vnímáme je sice jako estetický vzor, ale podívejte se na švédský průmysl v dnešní době, to byste se rozplakala. Sklárna Orrefors zkrachovala, Volvo je čínské, u Saabu ještě uvidíme, ale teď je to zkrachovalá firma. Jejich sociální povědomí o estetice tam ovšem zůstává.

Co pro to u nás můžete dělat jako designéři? Máme otevřené oči, díváme se kolem sebe, hledáme příležitosti. Třeba jsem se rozhodl, že se podívám na zoubek Mikovu ( slavnému českému výrobci nožů, pozn. red. ). Vždycky se mi líbil a zajímalo mě, v jaké je kondici a co dělá. Domluvil jsem si schůzku, potkal se s panem Paříkem, který převzal vytunelovanou, polokrachující firmu. Domluvili jsme se na spolupráci, do firmy přišel mladý, velice šikovný designér Ondřej Němec - a během dvou let je ta firma naruby. Má před sebou velkou budoucnost, vizi, že vypadne do Evropy a bude dělat nové produkty. Když se kouknete na nože, co je vrchol? Něco z titanu, karbon? To umíme udělat taky, líp, stejně dobrý design jako v Americe nebo Japonsku. Tak pojďme do toho, vraťme Mikovu zašlou slávu 19. století. Že se to nestalo doteď, je skoro divné.

Učíte na své alma mater studenty i obchod a marketing, nebo by to měly dělat dva odlišné obory? Struktura vzdělání je trochu problém. Učíme to, co umíme sami. Spousta doprovodných disciplín by stála za to, třeba právní a ekonomické povědomí o oboru je nutné vyučovat ještě víc. Když například dělají na Designbloku instalaci pro Vitru, my domluvíme vstupní podmínky a pak jsou hozeni do hodně studené vody. Musí to nejen realizovat, ale i domluvit peníze a dotáhnout to. Jedna taková zakázka je vyučí pro celý život víc, než kdyby seděli dva roky na přednáškách, jak se strukturuje nabídka klientům.

Renomovaný architekt, designér a vysokoškolský pedagog se narodil 8. ledna 1966 v Praze. V roce 1988 nastoupil na UMPRUM, absolvoval ateliér architektury u Bořka Šípka a ateliér tvarování užitkových předmětů u Alexia Appla. V roce 1990 založil společně s Janem Němečkem ateliér Olgoj Chorchoj, který se prakticky ihned stal a dodnes i je nejvyhledávanějším a nejrespektovanějším designovým studiem v ČR. Od roku 1999 je vedoucím Ateliéru produktového designu na VŠUP.

Na čem vaše studio pracuje právě teď? Zrovna jsme dokončili nůž pro klienty BMW, inspirovaný novou sedmičkou, vlajkovou lodí značky. Začal jsem ho skicovat, když se mi dostaly do rukou první zveřejněné siluety auta. Pro mě je BMW něco, co je spojené s dynamikou, s pozitivní agresivitou. Jejich image i tvarosloví se vyvíjí. Dnešní styl je klasičtější, narovnanější, uklizenější a u sedmičky hodně sázejí na technologie. Když jsem hledal křivky, logicky jsem se opíral o základní tvarosloví značky, ať jsou to přední ledvinky nebo Hoffmeisterova křivka, která se u zadního okénka používá od 60. let. Právě silueta okénka se odrazila ve finálním tvaru nože. Baví mě hledat stavební kameny značek v detailech, pozoruju je, jak se proměňují v čase.

A v oblasti architektury? Právě jsme dokončili velkorysou vilu pro rakouského investora v ulici Romaina Rollanda v pražské Bubenči. Děláme řadové domky v Šáreckém údolí, interiér administrativní budovy, bytové domy, vilky, rekonstrukce a aktuálně pro Martina Jaroše v budoucí V Tower chystáme interiéry. Na prosinec letošního roku připravujeme bilanční výstavu v Moravské galerii, vyjde k tomu i kniha.

Také máte čerstvou profesuru. Neváhal nad vámi prezident? Mně připadá, že celá politika, komu to dát a komu to nedat, je jen sbíráním bodů a snahou zviditelnit se. Logicky jsme z toho naježení. To, že to bylo v Karolinu, pro mě fascinujícím prostoru, a že nám to předávala ministryně školství, pro mě bylo dostatečně důstojné. Na Hrad bych bez jakýchkoli vysvětlení a politických proklamací nešel.