Výjimečné bydlení: opálená prkna na fasádě, točité schodiště uvnitř

Vesnický dům z 18. století na území staré osady pro sebe citlivě zrekonstruovali oceňovaní architekti Lenka Křemenová a David Maštálka. Důraz kladli na původní materiály stavby, aniž by ho proměnili ve skanzen. Návštěva byla fotografována pro časopis Moderní byt.

Architekti vnesli do domu nový život nejen v podobě rodinného bydlení odpovídajícího současným funkčním i estetickým nárokům, ale také prostřednictvím zázemí jejich ateliéru A1.

Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Moderní byt.

Proč jste si vybrali právě tuto lokalitu a tento dům? Máte s tímto místem nějakou společnou historii? Hloubětín je vesnice, která byla ve 20. století připojena k Velké Praze a díky tomu v sobě spojuje (zejména v části zvané V Chaloupkách, kde žijeme) výjimečnou malebnost starého sídla s městským lesem na dosah a zároveň perfektní napojení na síť MHD (metro B a tramvaje), která vás pohodlně odveze za 15 minut do centra města. Takže jde o ideální bydlení ve městě a přitom s kvalitami venkova bez složitého dojíždění autem.

V jakém stavu byl dům před rekonstrukcí a dostavbou, jaké úpravy bylo nutné provést? Původní venkovský domek z konce 18. století byl před kompletní rekonstrukcí včetně vlhkého smíšeného zdiva, které ani nemělo žádné základy, protože jeho stěny jsou 90 cm široké a stojí na poloskále. Navíc nebyl domek napojený kromě elektřiny na vodovod ani kanalizaci.

Moderní dřevostavba doplnila starý dům z 18. století.

Do roku 2000 se tady na okraji Prahy běžně používal suchý záchod... Bylo tedy nutné rozdělit opravy a přístavbu do několika fází. První z nich byla sanace vlhkého zdiva, s jejímž projektem nám velmi pomohl Ing. Balík, specialista na vlhkost. Další rok bylo nutné počkat, než stavba po sanaci vyschne.

Následovaly bourací a stavební zajišťující práce, týkající se podbetonování části zdiva, opravy původních kleneb takzvaných českých placek, které byly místy heverovány a vyklínovány, dále veškeré zemní práce a základy nového domu. Po téměř třech letech bourání a opravování starého zdiva se za další rok a půl povedlo přistavět novou dřevěnou část domu včetně interiéru, kterou stavěla firma Vittore ze Šumperka.

Klenuté světnice byly jedním z prvků, které Lenku Křemenovou a Davida Maštálku okouzlily natolik, že se pustili do náročné, nákladné a dlouhodobé rekonstrukce a dostavby.

Jaké jsou podle vás výhody renovace staršího prostoru oproti novostavbě? Nejde ani tak o objektivně pojmenovatelné výhody, protože hodnota rekonstrukce je velmi individuální. Jsou lidé, které musí předchozí odpověď a popis stavby jednoznačně odradit až vyděsit, a pro ty bude jednoznačnou volbou novostavba. Pro typ lidí, kteří mají rádi kouzlo starých domů, je výhoda rekonstrukce nesporná, ale jde spíše o subjektivní a emocionální hledisko...

Starý dům v sobě skrývá různé příběhy a nálady, a pokud nebyl v minulosti poničen včetně jeho okolí, mluvíme o „duchu místa“, který u nové stavby vzniká až postupně. Nás osobně okouzlil domek v Hloubětíně svými klenutými světnicemi a okolní těsnou zástavbou podobných starých domků.

Zobrazit fotogalerii

Nicméně z čistě racionálního a ekonomického hlediska se oprava starého domu v tomto stavu nevyplácí, musíte mít k takové opravě ještě jiný důvod, musíte mít dům opravdu rádi, abyste ustáli všechny nástrahy a těžkosti rekonstrukce.

Na druhou stranu jsme za nás opravdu spokojeni, že jsme se do renovace zdiva a kleneb dvou světnic pustili, protože svou zvláštní těžkostí a mohutností skvěle doplňují světlou a lehkou atmosféru nové dřevostavby. Harmonický kontrast různých atmosfér a světla nás zajímá v architektuře obecně.

Objevily se při realizaci nějaké komplikace? Museli jste se nějakých původních nápadů vzdát nebo naopak v průběhu rekonstrukce přistoupit na neplánovaná řešení? Určitě ano, úpravy a změny projektu jsou nezbytnou součástí každé rekonstrukce, protože je to proces plný překvapení, která se objevují až při stavbě samotné. Dalším důvodem jsou samozřejmě i finanční možnosti rozpočtu. Může však jít o pozitivní změny, jako je například proměna točitého schodiště z ocelové konstrukce na železobetonovou, kterou úchvatně provedl DNA Design z jižní Moravy.

Celkově je také nová dřevostavba daleko méně prosklená, než jsme původně uvažovali, což je nakonec také dobře zejména kvůli přílišným slunečním ziskům v letním období.

Hlavní část dřevostavby je orientována do ulice a slouží jako ateliér A1 Architects.

V domě bydlíte a zároveň zde máte svou architektonickou kancelář ještě s dalšími kolegy. Jak se vám daří spojit rodinný a pracovní život v rámci jednoho prostoru? Nezasahuje příliš jedno do druhého? S tímto propojením jsme od začátku počítali. Člověk samozřejmě musí být sám na sebe přísný, aby nesklouzl buď k lenošení, nebo naopak k nekonečné pracovní době. Dobře to řeší „otvírací doba“ ateliéru, kterou jsme si s kolegy stanovili.

Propojení domácnosti a ateliéru je pro nás oproti předchozím zkušenostem ateliéru mimo domov ideální, protože naopak nakonec trávíme mnohem více času doma než dříve, kdy se nezřídka stalo, že jsme museli něco o víkendu vyzvednout v ateliéru a rázem z toho byla pracovní sobota a ztráta dvou hodin v dopravě.

Výrazným prvkem domu je ohořelá fasáda. Proč jste se pro ni rozhodli a jak jste tohoto efektu dosáhli? Jde o tradiční japonskou techniku impregnace dřeva proti hmyzu a houbám, takto umrtvené jim zkrátka nechutná. Velkou inspirací nám v tomto směru byly stavby architekta Terunobu Fujimori, se kterým jsme se osobně setkali a který nám tuto techniku předvedl.

Ohořelá fasáda je tradiční japonskou technikou impregnace dřeva proti hmyzu a houbám.

Avšak opalování dřeva známe i z našich končin. Například vypalování věder a sudů nebo kůlu ohrad, právě jako ochrana proti škůdcům. Opalování fasádních prken samozřejmě musí probíhat mimo plášť domu. Jednotlivá tři až čtyři metry dlouhá nehoblovaná prkna se spojí drátem do trojbokého komínu, do nějž se vloží noviny a zapálí, komínovým efektem okamžitě vzniká vysoký plamen skrz celá prkna.

Následně čekáte asi pět minut, pak je shodíte k zemi, rozvážete dráty a rozpadnutím komínu oheň sám zhasne. Na dům prkna osazuje nejdříve po dvou až třech dnech, aby byla prkna kompletně vyhaslá.

V interiéru převládají přírodní materiály a neutrální odstíny. Nechybí vám barvy? Co je výhodou takového řešení? Barvy máme určitě rádi, ale dáváme přednost jejich proměnlivému dočasnému řešení, tedy na doplňcích, jako jsou textilie v podobě potahů, polštářů a celkového vybavení interiéru osobními věcmi, které nakonec přinášejí spoustu barev. Dům v přírodních a neutrálních barvách tak funguje jako nadčasové pozadí proměn nálad a barev života. Je pro nás jednodušší měnit potahy než tapetu či malovat...

Co si na bydlení a práci v A1 House užíváte nejvíc? Místo jako takové s propojením se zahradou a zároveň přilehlým lesem, kam se snadno dostanete a jste na chvíli mimo práci i starosti všedního dne.

Rozloha domu i s ateliérem je přibližně 220 metrů čtverečních, z toho je 160 metrů čtverečních určeno pro bydlení. Centrem dění je zde prostorná kuchyň, která se po otevření velkých francouzských oken stává součástí exteriéru.

Ve své tvorbě se věnujete převážně dřevostavbám, čímž se trefujete do současného trendu návratu k přírodě. Vnímáte tento posun v architektuře obecně? Lze říci, že vkus investorů i architektů se skutečně posouvá vstříc přirozenějším materiálům a formám? Netroufám si takto zobecňovat. Za námi zkrátka přicházejí lidé, kterým je sympatický náš přístup a předchozí realizace, takže se pak častěji shodují třeba v oblibě dřeva pro stavění domů. Neřekla bych však, že by většinově společnost tíhla k přírodním materiálům, někdy si to totiž lidé pouze přejí, ale nakonec to nedokážou.

Jako příklad důsledku takového uvažování je masivní produkce materiálů, jako je lino nebo keramické dlaždice s potiskem dřeva. Je to odpověď na uživatelský požadavek: „Chci mít pocitově na podlaze dřevo, ale beze spár a prasklin a moci je vytírat dezinfekčním saponátem...“

Rozdílné konstrukce a materiály tvoří harmonický kontrast charakteristický pro celý projekt.

To je však klamání sebe sama ve vlastním domě, tyto materiály opravdu nemáme rádi. Občas si říkáme, že je to jako plastická chirurgie versus přirozenost... Chvíli jakoby dokonalost, ale nakonec se její umělost neblaze prokáže.

Na čem aktuálně pracujete? Z čeho máte radost a co chystáte do budoucna? Pracujeme na projektech několika rodinných a také rekreačních domů po celé republice, ale v poslední době i na jednom na východě Slovenska či na Islandu. Pracujeme hlavně na rezidenčních projektech včetně interiérů, ale mezi nimi rádi přemýšlíme o veřejném prostoru, což je mimo jiné i veřejný interiér jako například žižkovské kino Aero. No a největší radost nám dělá to, když se z našich stavebníků stanou přátelé, což je poměrně často.

První samostatné projekty členů ateliéru A1 Architects spadají do roku 2003. V roce 2005 se v Praze se začíná formovat studio a kreativní dílna A1 Architects, jejíž jádro tvoří Lenka Křemenová a David Maštálka, původně spolužáci z ateliéru architektury s označením A1 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.

V letech 2005 až 2009 spolupracoval na některých projektech v ateliéru Jakub Filip Novák. Od roku 2012 se přidává k týmu další architektka Tereza Schneiderová a od konce roku 2013 také architekt Matěj Žaloudek. Na některých projektech se úzce podílí i grafická designérka, Davidova sestra Marta Maštálková.

Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Moderní byt.