Šumperák dotáhli k dokonalosti. Příště by radši celý dům zbourali

Rodinný dům nedaleko Ostravy je poloviční dřevostavbou. Majitelé ponechali z původního „šumperáku“ jeho zděnou spodní část. Dům po prarodičích získal částečnou demolicí dřevěnou nástavbu. „Kdybychom však stavěli znovu, asi bychom zbourali dům celý a postavili jej kompletně ze dřeva,“ říká majitelka.

Z Ostravy-Poruby, kde jsem od dětství vyrůstala, to bylo za babičkou a dědou co by kamenem dohodil. Každý si určitě pamatuje, když jako malý utíkal od úkolů k prarodičům, kde si mohl vychutnat svobodu. Ne jinak to bylo i u mě.

Malý domek u lesa s nádherným výhledem na kopce a stráně mi poskytoval zázemí i v letech následujících, kdy jsme tu s kamarády pořádali nejrůznější oslavy a večírky. Později, když už jsme s manželem bydleli v panelovém bytě v Ostravě, jsme sem přijížděli o víkendech „na chatu“. Dědovým přáním však bylo, abych v jejich domě se svou rodinou bydlela. Babička, která brzy nato ovdověla, proto nechtěla dům prodat nikomu cizímu.

Zobrazit fotogalerii

V té době jsme se s manželem snažili náš malý dvoupokojový byt vyměnit za větší. Dům prarodičů jsme hodlali nadále využívat jen jako chatu. Konečně jsme narazili na čtyřpokojový byt, který by rozrůstající se rodině mohl vyhovovat.

Když jsme však spočetli náklady na byt, který bychom ani nezískali do vlastnictví, rozhodli jsme se raději pro hypotéku na dům. Tehdy nám babička nabídla, abychom si zrekonstruovali ten, ve kterém zůstala po dědově smrti sama. Velmi se nám ta možnost zalíbila, vlastně bychom tím splnili prarodičům přání. Tedy bychom zpětně chtěli mé babičce Marii Edrovské ze srdce poděkovat za to, že nám poskytla nový domov.

Pro naše potřeby byl však starý dům nevyhovující, a tak jsme stáli před otázkou, zda jej rekonstruovat, nebo raději zbourat a začít na zelené louce. Také jsme nevěděli, jak by měl vlastně vypadat.

Začali jsme proto objíždět blízké obytné čtvrti a hledat inspiraci ve funkcionalistickém stylu, ke kterému máme oba nejblíže. Jeden z domů nás zaujal natolik, že jsme si od jeho majitelů zjistili jméno architekta a toho jsme pak požádali, aby nám naše dilema s bydlením pomohl vyřešit.

Příště rovnou zbourat

Nebylo lehké najít firmu, která by před stavbou domu provedla částečnou demolici. Za pomoci rodiny a přátel jsme nakonec starý dům začali rozebírat sami. Stavba pak postupovala velmi rychle, čistého času trvala zhruba měsíc.

Sendvičovou konstrukci domu postavila již firma. Na zbylé práce jsme si pak sehnali řemeslníky sami a bylo až zarážející, jak velké rozdíly byly v cenové nabídce za totožnou práci. U střechy se rozptyl pohyboval od padesáti do sto třiceti tisíc, u schodiště pak od pětapadesáti do sto dvaceti tisíc. Pochopitelně jsme se s omezenými financemi snažili ušetřit, kde se dalo. Až na jednoho místního zedníka, který nedodělal práci, za kterou dostal zaplaceno, jsme měli na řemeslníky štěstí.

Kdybychom však měli stavět znovu, asi bychom zbourali dům celý a postavili jej kompletně ze dřeva. Zděné přízemí domu, které je částečně zapuštěné do terénu, je totiž výrazně energeticky náročnější než horní patro, které téměř nemusíme vytápět.

Z pohovky je úžasný výhled na protější kopce, které se během roku neustále proměňují.

Dřevo jako výhodná varianta

„Situaci komplikoval především úzký pozemek, který umožňoval pouze jediné možné natočení domu. Po několika společných konzultacích jsem předložil tři studie, z nichž si stavebníci vybrali projekt, který zachoval původní přízemí domu, horní patro bylo určeno k výměně. Protože se majitelé zajímali o energetickou nenáročnost dřevostaveb, se kterými mám osobně velmi dobrou zkušenost, a zároveň chtěli ušetřit čas i peníze, rozhodli se postavit horní patro dřevěné. Prostor pod vzniklým vysunutým podlažím je využíván jako kryté stání pro osobní automobily, což člověk ocení jak za sluneční výhně, tak za deště,“ vysvětluje architekt Petr Lichnovský.

Technické parametry

Další zajímavé dřevostavby najdete v aktuálním únorovém čísle magazínu DŘEVO&stavby . Fotografie: Ing. BcA. Martin Zeman, www.datelier .