V Rumunsku se tyčí romské paláce, symbol prestiže. Občas jsou kýčovité

Překvapují zejména střechy romských domů v podobě pyramid připomínající paláce Dálného východu. Podle rumunského architekta Rudolfa Gräfa, autora studie o těchto palácích, jsou stavby jakýmsi vyostřením typicky rumunských architektonických prvků.

Na rumunském venkově nebo na okraji měst se neuvěřitelné asijské pagody třpytí tisíci ornamenty v kontrastu k okolním skromným domkům. Jsou to romské paláce, neobvyklý architektonický jev vyjadřující touhu po společenské prestiži v rámci marginalizované menšiny.

Zobrazit fotogalerii

Tyto paláce, jichž se tisíce objevily po pádu komunismu v souvislosti s tím, jak někteří Romové zbohatli, se poznají podle úctyhodných rozměrů a bohatě zdobených průčelí, sádrových soch a mramorových sloupů. Nesou někdy znaky dolaru nebo logo některé slavné německé značky automobilů.

„Často jsou až směšné a kýčovité, ale romská architektura odráží paradoxně část rumunské historie, na rozdíl od soudobé architektury, kterou realizuje sám stát,“ říká architekt Rudolf Gräf.

„Tyto stavby se liší podle regionů: v centrální Transylvánii se inspirují katolickými kostely, v Banátu na jihozápadě kopírují neoklasicistní objekty, zatímco na jihu a na východě odrážejí novorumunský styl připomínající tradiční domy vesničanů nebo bojarů,“ zdůrazňuje Gräf.

Někdy tyto konstrukce prostě kopírují oficiální stavbu, která se majitele nějak dotýkala: v obci Buzescu na jihu si dal Dan Finutu, zámožný Rom zesnulý v roce 2012, postavit repliku tribunálu, který ho v 90. letech odsoudil k trestu vězení za vyděračství.

U střech se lze setkat i s prvky z Dálného východu.

Pád Ceausescova režimu koncem roku 1989 povzbudil tuto nomádskou menšinu, aby si upevnila svou identitu poté, co byla po staletí odsouzena k otroctví a za komunismu nuceně asimilována.

„První paláce byly postaveny v 90. letech, když Romové získali zpět část zlata, které jim zabavili komunisté,“ říká jeden z romských předáků v Buzescu Costica Stancu. Komunistický režim na základě dekretu z roku 1978 zkonfiskoval zlaté šperky, které si romské ženy předávaly z generace na generaci.

Další Romové si vydělali peníze prodejem starého železa nebo na melouchu a za to si postavili domy, které se měly třpytit a budit úctu a odrážet společenský žebříček panující uvnitř této menšiny s asi dvěma miliony členy, jichž většina žije stále v bídě.

Tyto paláce mají být podle Gräfa výrazem prestiže a úspěchu jejich majitelů, ale i konkurence mezi sousedy: k počáteční stavbě se přidělávají další patra, další věže a stále impozantnější sloupy, podle toho, jak majitelé bohatnou a jak se mění jejich vkus.

Stavby paláců se liší podle regionů: v centrální Transylvánii se inspirují katolickými kostely, v Banátu na jihozápadě kopírují neoklasicistní objekty.

Tyto paláce si hojně fotografují turisté a kromě několika výjimek nejsou jejich architekti známi. Stejně tak zůstávají zahaleny tajemstvím zdroje financování těchto staveb. Majitelé většinou obývají jednu či dvě místnosti a velké sály v přízemí plné mramoru a zlatých ozdob slouží jen k oslavám.

„Údržba je velmi náročná. Mnoho staveb v Buzescu již vypadá opuštěně a rozestavěné paláce nebudou kvůli nedostatku peněz dokončeny,“ říká Stancu, který sám žije v malém domku se zahrádkou.

Z Rumunska v posledních letech odešly více než čtyři miliony lidí a v některých vesnicích žijí už jen staří lidé. „Není to už takové jako dřív. Lidé odešli, někteří do Bukurešti, jiní do ciziny. Chtějí si tam vydělat a zůstat tam,“ říká trpce před impozantním vchodem do svého paláce šedesátnice Lidia.