Vstup do největšího divadla na světě připomíná myší díry

Budova ve znamení zisku a kultury, to byl komplex hotelu, kanceláří a obrovitého divadla Auditorium Building v Chicagu. Symbol nového města však zkrachoval a nakonec si jej koupila Rooseveltova univerzita.

Když v roce 1871 zničil obrovský požár celé Chicago, trvala obnova deset let. Její součástí se stala v roce 1886 i stavba impozantního projektu Auditorium Building za tři miliony dolarů, dokončená o několik let později.

Zisk měly vytvářet hotel a kanceláře, u opery, největšího divadla na světě pro 4 250 sedících diváků, se počítalo se ztrátou. Projekt dostali na starost dva mladí tvůrci, inženýr Dankmar Adler a architekt Louis Sullivan.

Osudu a podobě neuvěřitelného prostoru (a zejména divadla) je věnován další díl francouzského cyklu Architektura (ČT2 v sobotu 12. května ve 14:00).

Congress Street se měla stát osou města, nakonec však vytvořila hranici, která oddělila stavbu od prosperujícího města. I to přivedlo budovu k bankrotu.

Budova inspirovaná egyptskými stavbami

Strohá fasáda postrádá evropskou zdobnost, zato nabízí monumentální oblouky. Ty pro někoho představují energii mladé Ameriky, jiným připomínají díla, jimiž se proslavila římská říše. Mohutné základy byly nezbytné, protože se stavělo klasickým způsobem (v době svého dokončení byla věž dokonce nejvyšší budovou světa).

Zobrazit fotogalerii

Budova se však lišila od ostatních staveb té doby nejen strohostí fasády, ale především řešením divadla. Místo typického impozantního vstupu, tak charakteristického pro Evropu, připomínají arkády vchodu největšího sálu na světě myší díry.

Tísnivě působí i vstupní hala, foyer připomíná podle tvůrců dokumentu kryptu.

Hlavní schodiště svou velikostí vypadá, jako kdyby bylo určeno pro personál. Zatímco v pařížské Opeře zabírají schodiště třetinu stavby, tady je to minimum. Vše totiž směřuje k hledišti.

Poprvé v divadle tohoto typu byl opuštěn tvar otevřené podkovy, diváci sedí pouze čelem k jevišti. Výjimku tvoří pouhých 40 lóží po stranách. S ohledem na kapacitu (dvojnásobek vzpomínané Opery v Paříži) jde o zlomek diváků.

Aby se operní divy nemusely případně dívat na poloprázdné hlediště, ve výši prvního balkonu použil Adler pohyblivý poklop, který uzavře několik set míst. Akustiku vyřešili tvůrci nezvyklou podobou stropu. Vypadá totiž jako akustický tunel připomínající hlásnou troubu. Na jednotlivá ramena umístil Adler 4 000 Edisonových holých žárovek.

Hlediště divadla poprvé zavrhlo tradiční půdorys ve tvaru koňské podkovy. Jediným ústupkem se stalo 40 lóží.

Oblouky stropu jsou ve skutečnosti trubky, jimiž procházejí veškeré instalační a osvětlovací systémy. A ještě jedna megalomanská záležitost je spojená s divadlem: další opona dovoluje zakrýt postranní část scény a spojit tak hlediště s jevištěm. Kapacita sálu se tak zvyšuje až na deset tisíc míst pro politické mítinky či sportovní utkání.

Když se něco podcení

1856–1924 Americký architekt, jedna z největších osobností takzvané chicagské školy. V roce 1872 nastoupil na Massachusetts Institute of Technology, kde zůstal jeden rok. O dva roky později strávil krátké období v pařížské Ecole des Beaux Arts.

Pracoval jako projektant pro několik firem, v roce 1879 ho zaměstnal Dankmar Adler. Od roku 1881 byl již jeho partnerem ve firmě Adler & Sullivan. Jejich spolupráce trvala až do roku 1895.

Jenže zisk měl přinášet luxusní hotel. Bohužel se stavěl improvizovaně. Stále se něco měnilo, chyběly některé provozy.

Proto vznikla přístavba se stejnou fasádou na druhé straně ulice. Ta už prosperovala, proto se také nakonec osamostatnila a majitelé nechali zasypat tunel spojující obě budovy. A tak je v roce 1929 vyhlášen bankrot a budova se má zbourat. Jenže je z kamene, takže náklady by byly vyšší než cena pozemku, na němž komplex stál. V roce 1947 nakonec kupuje za 400 tisíc dolarů budovu právě vzniklá Rooseveltova univerzita, která doplatí i dlužné daně. V jídelně hotelu umístí například knihovnu.

Divadlo se znovu otevřelo až v roce 1967 a stalo se nejvyhledávanějším rockovým sálem v Chicagu.

Věž skrývala zásobníky vody pro hydraulická zařízení divadla a také výtah.

Adler a Sullivan se rozešli v roce 1896, Sullivan vyklidil své kanceláře v nejvyšším patře věže budovy v roce 1918. Už neměl na nájem. Přesto se stavba Auditoria stala jednou z těch, které položily základy moderní architektury. A Sullivan zde zformuloval jednu z nejproslulejších vět v dějinách moderní architektury: Form follows function – Forma vyplývá z funkce.