Válečná tragédie změnila Lidice v pustinu. Podívejte se, co následovalo

Proměny lidické krajiny nabízí nyní Lidická galerie s výstavou Lípy a sakury. A s ní pohled na zdejší krajinu razantně ovlivněnou vypálením obce za okupace i poválečnou výstavbou nových Lidic.

Proměny lidické krajiny představují jeden z nejdramatičtějších příběhů, který se v minulém století v Evropě odehrál. Vyhlazení obce nacisty v červnu 1942 se stalo brutálním dokladem zneužití krajiny válečnou mašinerií. Zároveň bylo celé území ovlivněno poválečnou stavbou nových Lidic. Tentokrát již pozitivně.

Zobrazit fotogalerii

Výstava nesoucí názvy stromů vysazených v poválečné lidické krajině provede návštěvníky po území prostřednictvím dobových fotografií, uměleckých děl i různých druhů rostlin.

Nabízí také interaktivní mapu vycházející z krajinářské architektury Lidic či návrhy, jak a čím by se mohlo pietní území doplnit, od studentů Vysoké školy uměleckoprůmyslové a Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Podle kurátorky výstavy Markéty Jonášové byla lidická krajina stejně jako jakékoli jiné území činností člověka ovlivněna po několik staletí. „Zejména hospodařením na malých polích, která vesnici ležící v údolí potoka obklopovala. A také alejemi vedoucími podél cest, které kromě úrody plnily i funkci větrolamů. Podobná krajina je typická pro mnoho českých vesnic,“ říká kurátorka.

Radikální zásah do jejího vzhledu mělo vypálení obce nacisty. Bylo odplatou za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Nacisté na místě zavraždili lidické muže, ženy odvlekli do koncentračních táborů a děti usmrtili plynem nebo dali na převýchovu.

Všechna stavení vypálili a zbořili, sady a aleje zlikvidovali a zahladili i všechny cesty. V místě původní obce zůstala holá pláň. Právě prázdnota podle ředitelky Památníku Lidice Martiny Lehmannové šokovala přeživší lidické ženy po jejich návratu.

„Dali si na tom velmi záležet. Říšské pracovní službě trvalo víc než rok, než se jí podařilo celou vesnici srovnat se zemí. Z původních stromů přežil zkázu přímo v obci pravděpodobně jen jediný – známá hrušeň. Rybník nacisté zavezli sutí z domů, změnili koryto lidického potoka. Jejich snahou bylo zničit v krajině všechny prvky, které by mohly vyvolávat vzpomínky na obec, jež se tu před jejich zásahem nacházela,“ popisuje Markéta Jonášová.

Nejvýznamnější památkou a dominantou obce byl barokní farní kostel sv. Martina.

Vymazat Lidice z map se sice nacistům podařilo, z myslí lidí po celém světě ale nezmizely. „První poválečná architektonická soutěž na obnovu Lidic se stala významnou událostí. Představovala naději na obnovu celé české společnosti,“ připomíná kurátorka s tím, že tehdejší návrhy byly zpracovány s ohledem na politické, sociální a mravní poselství obce i její národní a mezinárodní význam.

Aktuální výstava právě tyto návrhy představuje. „Už od počátku bylo jasné, že místo původních Lidic zůstane pietním územím a nová obec vyroste v uctivé vzdálenosti. Zároveň se zrodila myšlenka vzniku lidického růžového sadu jako přechodu mezi oběma prostory,“ připomíná Markéta Jonášová okolnosti soutěže a dodává, že vzhled krajiny ovlivnil i nově vysazený pás lesa lemující hranici pietního území.

Vyrostl v místech starých lánů polí, lesů se totiž v okolí někdejších Lidic původně nacházelo jen velmi málo.

Bohužel ani nové Lidice se nedočkaly finální podoby. Z původních představ výstavby základní a hornické školy zbyla jen škola mateřská. Jednou z dominant nových Lidic měl být také kostel. Jeho stavba však nebyla nikdy realizována. Výstava v Lidické galerii potrvá do 1. května 2020.

Zpověď lidické ženy. Kalibová přežila vypálení Lidic i koncentrační tábor: